Ukázka z knihy podle filmového scénáře Martina Němce a Juraje Herze T.M.A.

15. OKO

I.

Marek je Markovi, který přijel před časem z Prahy, podobný. Ale stejný Marek to není. Ten, který tu klečí u rádia, jako by uctíval boha dlouhých vln, působí zneklidňujícím dojmem; má propadlé, několik dní neholené tváře a zpod rozcuchaných mastných vlasů září pár horečnatých očí. Soustředěně se pokouší vyladit jinou stanici, než je ta, ze které se ozývá dětský sbor. Na všech vlnách ale, jak se zdá, hrají tu samou německou píseň. Chraplavé přelaďování mezi jedinou a toutéž písní ho přivádí na pokraj záchvatu. Struna uvnitř jeho mysli je napjatá k prasknutí. Ještě jednou se pokusil přeladit tu strašnou písničku o Augustinovi, ale marně. Pohár netrpělivosti vytryskl jako gejzír. Rozkročil se, popadl rádio oběma rukama, zvedl ho do výšky a vší silou s ním udeřil o podlahu. Z trosek dřevěné bedýnky se vyřinuly součástky jako vnitřnosti. Zelené magické oko prozpěvujícího Kyklopa na něj ale dál zírá ze země. Marek rozdupává zbytky přístroje. Konečně zelené oko žárovky zhaslo a vyvržený reproduktor utichl. Netvor je zabit.

Bezmála nepříčetný Marek bloudí domem. Po stěnách se míhají stíny, které nikdo nevrhá, šeptají hlasy, které nevycházejí z úst. Dům je bdělý tisícem proměn. Marek vchází do jednotlivých místností a rozsvěcuje. Holé žárovky visí u stropu na starých elektrických kabelech a připomínají pavoučí nohy. Světla ale nepřibývá – jako by bylo nemocné, jako by zvolna umíralo. Markovi se zdá, že místností je víc, než bývalo. Nebo jsou jiné. Vstoupil do ateliéru a promlouvá nesrozumitelně ke svým obrazům. Po zdech místnosti kráčejí zástupy stínů.

Po chvíli vešel do ložnice v patře, rozsvítil světlo i zde a zavřel za sebou. Oblečený ulehl do postele. Dveře se náhle otevřely a v nich stanula ženská postava. Marek slyší hlas své matky: "Tak dobrou noc, děti! Jdu vám zhasnout."

 

II.

"Mami, prosím tě, nech nám aspoň malou lampičku," říká prosebně dospělý Marek. Jeho krví podlité oči jsou plné slz. Všude kolem jsou poházené hračky a obrázky. V době, kdy byl Marek dítětem, bývala ložnice dětským pokojem. Místnost je o poznání větší, než když do ní vstoupil. Matka otočila vypínačem. "Ani nápad. Když vám nechám světlo, tak budete řádit do půlnoci," ozval se vlídný, ale nesmlouvavý hlas matky.

Dveře se zavřely. Na schodech je slyšet vzdalující se kroky. Markova dospělá hlava spočívá na dětském polštáři. Muž hledí ke stropu a na čele se mu perlí pot – uvědomil si totiž ke své hrůze, že v místnosti není sám. V protějším rohu se ozval tichounký zpěv jeho sestry. Tu ukolébavku mu zpívávala, když jako malý nemohl spát. Nebo snad nemohl spát kvůli té ukolébavce?

Hajej, Marku, stromy v parku,
hodný stromy a zlý domy

Na druhém konci místnosti se z postele zvedla štíhlá postava. Její pohyby jsou tak zvláštní, plné potlačované energie a jaksi nesymetrické. Ta bytost se pohybuje jako krab; rychle, nečekaně a nepřímo. Trhanou šikmou chůzí se přikrádá k jeho lůžku a stále zpívá.

Zavři oči, svět se točí,
táta, máma a já sama.

„Terezo, to jsi ty?“ šeptá k smrti vyděšený Marek. Pot mu stéká po tváři tak, že polštář pod jeho hlavou už je naskrz promáčený. Nastalo ticho. Postava nad postelí ustrnula. Marek se bojí pohnout hlavou. Nechce, aby ta bytost poznala, že dýchá. Snaží se být nehybný jako jedna z hraček kolem něj, jako mrtvý pes, jako dům…

Mokrá voda z listů padá,
ve tmě tmoucí černý brouci.